Prvnim je vise Kunderalandu, tj. socialismu s lidskou tvari potlaceneho zlymi "Dejinami". To je ovsem jen prenos vlastnich predstav, neco takoveho uz dlouho v Cechach nenajdeme a Kundera mimochodem je sam pro vetsinu domacich intelektualu bete noire.

Proc se ovsem lide v Ceskoslovensku proti "Dejinam" nepostavi je otazka, na kterou se odpovida druhym klise, prevzatym z vlastnich apologii. Pasivita mas na Zapade se totiz vysvetluje "konsumnim terorem". O nem mohou obcane v Cechach jen snit, ale byla pro ne nalezena jeho skromna socialisticka nahrazka. Ma ji byt spolecenska smlouva mezi rezimem a obcany, podle ktere se obcane nebudou plest do moci a moc na oplatku do jejich soukromi. K moci vsak strana nikdy a nikde obcany nepustila a hranice soukromi jsou velice pohyblive a vzdy je stale znovu urcuje rezim, nikoli naopak.

Treti zvyklosti je prenos zapadnich typologii: pravice, levice, eurokomuniste, trockiste, ekologove... Mnohe bylo ostatne sem ze Zapadu implantovano, napr. patrne pacifismus. Cesky vynalez, "nepolitickou politiku", si privlastnuji nejen ti, kteri nevi kudy kam, ale i vsichni ostatni. Priklad: V. Havel je pro konservativce R. Scrutona konservativec, pro levicoveho krestana H. B–lla levicovym krestanem, vidi se v nem ekologove, pacifiste... Ze pojmy pravice/levice ve Stredni Evrope ztraceji na vyznamu, ale i na smyslu a ze rozhodne neznamenaji totez co na Zapade, na to upozornuje Stredni Evropa dlouho... a marne. Nedavno V. Havel odmitnul pouzivat nadale termin "socialismus", prilis mnoho vyznamuö jej zrejme zbavilo smyslu.

Vsechna tato klise nebyla nikdy prilis vystizna, snad jen pro charakteristiku jejich uzivateluö. Lednove demonstrace v Praze je odkazaly definitivne do rise pohadek. Nezbyva nez hledat jina vysvetleni a doufat, ze se z nich nestanou klise, respektive, ze vyvoj bude tak rychly, ze bude vyzadovat novou analyzu.

Zkusime si vypomoci s generacemi. Ty se v Cechach vyrazne rozlisuji, patrne proto, ze zmenena atmosfera doby vzdy pronikave poznamenala ty, kdo do ni vstupovali. Stacil maly rozdil v datu, upozornuje V. Havel, a lide se narodili do jine generace, "prisli uz do jine doby a meli tudiz jinou biografii". Nekdy zase diky nemennosti dejinneho pozadi vznikla generace sdruzujici mnoho rocniku. Pokusme se o jejich stanoveni, jiste nepresne, protoze uz sam pojem generace neni prilis urcity a skutecna osobnost se pozna prave podle toho, ze ramec generace prekrocuje. Ale uz jen jejich vycet nam stanovi jakousi orientacni mapu ceske disidentske obce a o ni nam v tomto clanku jde.

1) Generace vitezu a porazenych. Vitezove se zredukovali na Husakovu garnituru a porazeni na vedeni nekolika organisaci a casopisu na Zapade. V domaci oposici nehraji dnes zadnou roli. Poznamenani rokem 1948 na nic nezapomneli a nicemu se nenaucili.

2) Generace budovatelu socialismu od nadsenych (a vystrizlivelych) az po ty nikdy nadsene. Ti prvni nahrazuji proridle rady kazni a organisaci. Poznamenani padesatymi lety predvedli svetu sve psychodrama v roce 1968. Od te doby hodne zapomneli a malo se naucili. Socialismus s lidskou tvari je pro ne spis uz jen nostalgicka vzpominka na mladi nez ideologie. K lidskym a obcanskym pravum se pridali protoze je nic lepsiho nenapadlo. Domnivaji se, ze je nikdo nema rad, ale v tom se myli, je to jen nezajem.

3) Generace narozena okolo roku 1936 byla svedkem padesatych let, nikoli jejich ucastniky nebo obetmi. Relativne liberalni ovzdusi sedesatych let jim dovolilo jistou realisaci. Do sedmdesatych let oposicni cast teto generace vkrocila s kvalifikaci, renome a autoritou a tuto vybavu si podrzela i v letech osmdesatych. Predstavuje dnes, spolu s generaci nasledujici, pilir kulturni kontinuity, jak v navaznosti na ceskou tradici, tak vzhledem k dnesnimu svetu. Prisahaji na ideologii lidskych prav, nekdy take na lidska prava sama. Jsou predmetem zajmu a soucasne spatneho svedomi Zapadu, jmenovite tzv. generace roku 1968.

4) Generace narozena okolo roku 1940. Do socialismu se uz narodili a museli jej postupne odkryvat "zevnitr". Cast z nich prijala dana pravidla hry, druha si vytvorila vlastni. Politika sama je nikdy prilis neoslovila, respektive jsou k ni velmi kriticti. Nebyt roku 1968 patrne by se prilis neodlisovali od predchazejici generace, ale v tomto roce se ocitli "bez prostredku" a bez zazemi. Navic velke mnozstvi aktivni casti teto generace emigrovalo.

5) Generace post-osmasedesata. Poznamenana zejmena tzv. normalisaci, tj. tuposti moci a servilitou utlacenych. "V hudbe zivot Cechu" a "v pisni najdes utechu" pravi stare ceske slogany a k tomu archetypu se uchylila znacna cast mladeze sedmdesatych let, s vasni a vervou opustencu. Nejduslednejsi jeji cast, tzv. "underground" se uzavira do ghetta sve subkultury. Vuci rezimu je vyhranene nepratelsky, ale dobrovolna marginalisace vede take k nepratelskym pocitum vuci jinym generacim, tak napr. zpevak Hutka objevuje dnes ve Vaculikovi, disidentu prvni hodiny, prislusnika generace represivni - "uz po desetileti je ta jeho generace docela uspesne fungujici mafie, jak ve vlade, tak v oposici". Skutecne tvurci cast undergroundu prestupuje vnejsi omezeni uz jen tim, jak programove navazuje na fenomenologii, katolicismus a dosud opomijene postavy ceske kultury.

6) Posledni generace, prave se tvorici. Moc se o ni nevi, prirozene, a hrozi, ze jeji predbezny popis zamenime za prani a prognosy. Vchazi do spolecnosti osmdesatych let rozdelene na oficialni a alternativni cast, kde alternativni vrstva je uz bohate strukturovana. Jsou na jejim okraji, aniz by si marginalitu sami zvolili. "Myslim, ze se na ne prilis casto zapomina", pise V. Havel, "a pokud nikoliv, ze jsou bezdecne zahaneni do postaveni jakychsi vecnych zacatecniku a outsideru mezi outsidery".

To patrne neplati jen o literatech teto generace, ale take o tech obcansky aktivnich, uz jen proto, ze v Cechach tezko politiku od literatury oddelit. Vezmeme za priklad nejmladsich skupinu "Ceske deti". Zda se, ze jazyk "socialismu" a dokonce i "socialismu s lidskou tvari" jim rika pramalo a stejne tak je nevzrusuji nikoli lidska prava, ale promluvy o nich. Navazuji volne na undergroundovou generaci sedmdesatych let a castecne na bezprizornou generaci, "ktera prekazi", tj. generaci zrozenou okolo roku 1940, generaci, ktera prohlasuje za "sadrove trpasliky" politicke koncepce nikoliv jen ty oficialni.

Cechove si vybiraji ideje s jistou citlivosti, kdo by cekal, ze bude mit v Cechach mezi intelektualy takovy vliv napr. takovy Levinas ci V–gelin? Podobne je tomu i s nejmladsi generaci. Nektere "ceske deti" (pod pseudonymy Sweet Jane a Nevadsky plyn) vydavaji od roku 1985 samizdatovou revui "Revolver revue", vycet zahranicnich autoru v ni je pro jejich zamereni a inspiraci symtomaticky: H. Arendt, S. Brook, J. Etkind, A. Finkielkraut, W. Gombrowicz, G. Konrad, E. Limonov, A. Marcenko, J. Updike, A. Warhol, stejne jako viktorianska pornograficka literatura. Autori, o kterych pocetne emigrantske tiskoviny mlci (mimo miniaturni revue Paternoster). Neda se nic delat, Limonov je mladsim asi blizsi nez Solzenicyn. Je to tvrde zejmena pro renomovane ceske emigracni profesory, vyucujicich na zapadnich universitach systemovy a liberalni marxismus, ze nemaji v Cechach zadny ohlas, zatimco muzeme desifrovat u nejmladsi generace v Cechach vliv napr. emigrantu Hyblera a Grusi, kteri nejsou zase pro zmenu zde na Zapade zadnymi partnery jako politiku, tak politologu a dodejme, ze jimi ani byt nechteji.

Mozno rici, ze posledni generace nevyznava "politiku" a ani uz "nepolitickou politiku", ale spise "patapolitiku" a ta ma v ceskych dejinach uz jistou tradici od doby Haskovy "Strany mirneho pokroku v mezich zakona". "Navrhujeme prechod politickych stran do oblasti kulturne zabavnych ci mezi charitativni sdruzeni a podobne", proklamuji "Ceske deti" ve svem manifestu, politicke problemy se jim "hnusi", "...vlada nemusi mit, ba nema mit zadny politicky program", ale pritom ctyri z dvacet osmi signataruö "Manifestu ceskych deti" podpisuji navic "Manifest hnuti za demokratickou svobodu".

Analysujeme-li manifest "Ceskych deti", nalezneme zde skrytou ceskou konstantu "zeme", ktera je jeste hlubsi nez obrozenecka idea naroda. Spise nez o nacionalismus se zde jedna o patriotismus. Je to patriotismus zeme pripominajici ceskou hymnu "Kde domov muj". Zeme je pro ne koreny a tradici, odtud presvedceni, ze ceske kralovstvi, svatovaclavska koruna stale trva. Historicka zeme ceska je stalym bodem, perenitou. Tady jsme my doma! Domov ma nas, nikoli my jej. Nostalgie po prvni republice, typicka pro generace narozene drive, nema zde misto, je to touha po integralnich Cechach.

Zda se, ze tato generace je nekompromisni a tvrda, nejen samozrejme proto, ze je mlada a nestacila se pokazit. S patapolitikou prinasi i aktivni a dokonce i nasilny odpor. Ten je s ni totiz slucitelny, nikoli naopak s moralismem. To dokazuji tvrde a vytrvale konfrontace s policii v lednu. Nejen to, pumovy atentat v Žsti nad Labem v unoru r. 1989 nemusi byt provokaci policie, svedci o tom to, ze predchazejici vybuchy v Prelouci a Ceskych Budejovicich byly ututlany. Navic atentaty byly provedeny vybusninou o dosud neznamem slozeni, dalsi dukaz o povestne sikovnosti ceskych rukou.

Otazka pro tuto generaci: Jak tyto nove pristupy kvalifikovane zformulovat a zkonkretisovat? Postoje jiste nezalezi jen na diskursivnim nebo i jen verbalnim vyjadreni, videli jsme, ze predchazejici generace se vyjadrovala prevazne jen hudbou. Muzeme proto nasi otazku formulovat jeste jinak: jake medium svych zprav si tato generace zvoli, pro sebe i pro jine? Jisty naznak muzeme uz desifrovat v "Manifestu ceskych deti", ten vlastne podava jakysi barvity obraz a i stylisticky se mu podrizuje. To uz nejsou vseobecne demokraticke pozadavky podavane vybrousenou a zdlouhavou cestinou.

Predstavili jsme si herce - generace a nyni je na rade scena, tj. mista, ve kterych se generace stykaji. Jejich prostredi, nazvane V. Bendou "paralelni polis" pripomina dnes spise ohradu, kde si mohou zit, stejne jako Zide v ghettu, tak trochu po svem, pro vrchnost to neni nevyhodne. Disidenti dnes okupovali prakticky vsechna mista, o ktere druzna delnicka trida nema zajem, tj. kotelny, maringotky, sklady. Vyzadana samota si pak vyzaduje intensivni spolecensky zivot po praci, disidenti stale mezi sebou neco slavi. Resignace na vnejsi postaveni mimo ghetto vede samozrejme k soudrznosti a autarkii. To je pro vrchnost opet vyhodne a proto nicehoz nenamita proto financnim podporam ze zahranici, ty navic posiluji moment vylucnosti vzhledem ke zbytku spolecnosti.

Jisteze tato omezeni neznamenaji jen nevyhody, lepe receno, nemusi znamenat. Maly podil trhu na kulturu, kultury masovych medii a internalisace problemu, moznost kontaktu, solidarity a otevrenosti tvori nepopiratelne positivni stranky.

Samotna Charta 77 se vsak negativnim dusledkum ghetta nevyhnula a ani vyhnout nemohla. Definuje se jako volne sdruzeni obcanu, jinak by jiste jeji existence nebyla vzhledem k policejni represi ani mozna. Kazda cinnost spolecna vice osobam vsak vyzaduje jistou specialisaci a hierarchisaci, musi ji tedy mit i Charta. Protoze vsak jeji struktura nemuze byt verejna a prehlednutelna, musi byt naopak jistym zpusobem vylucna a spatne kontrolovatelna. To jsou ovsem predpoklady jiste moci. Muze proto P. Kral psat o "paralelni moci, jiz se dnes v ceske kulture stala Charta a chartiste". To plati vice mene o vsech ostatnich alternativnich organisacich, ze vseho nejmene o Jazzove sekci, ktera tezila ze sve legality. Jak tvrde se bojuje o misto na slunci uvnitr i tak neformalniho spolecenstvi jako je underground, o tom svedci pocetne vzpominky jeho prislusniku.

Nejdemokratictejsi strukturou v oposici je samizdat, kazdy muze vydavat cokoli, ale otazkou je jeho rozsirovani. Formalne jsou ceske samizdatove revue pocetne, ale ty marginalni a vylucne cte jen maly okruh lidi. Tak pro historii zustane asi provzdy ztracena valna cast rozsahle literarni cinnosti undergroundu let sedmdesatch, jednotlive rukopisy vzaly za sve prave diky pozadavkum autenticnosti, uprimnosti a zreknuti se autorstvi. Dnes je situace ponekud priznivejsi, ale presto spolecna kulturni, i obcanska, scena je znacne nevyvazena.

Spolecnych akci v alternativni obci vlastne dosud nebylo, to se zmenilo az rijnovymi demonstracemi v r. 1988 a jmenovite v lednu 1989. Prave akcemi ale lze z ghetta vystoupit, s jejich pomoci mohou jednotlive generace najit spolecnou scenu a oslovit verejnost. "Hnuti za obcanskou svobodu" a jeho podzimni provolani je mozno interpretovat jako vytvareni spolecneho jeviste, stejne ale jako vyjadreni, spise nechtene nez chtene, preponderance starsich generaci. Sila lednovych demonstraci a odhodlane chovani nejmladsi generace nicmene prekvapila i tuto strechovou programovou organisaci. Jak totiz cas bezi, pomery mezi jednotlivymi generacemi alternativni obce, pocetni i mocenske, se meni. Tak V. Havel pise o spise bezdekem nez vedomem omezovani mladych autoruö generacemi starsich, "proste tim, ze se tvari jakoby ti dalsi neexistovali." Dodal bych k tomu, ze bezdekeho omezovani se lze nadit u talentovanych a u netalentovanych zase vedomeho. Tak uz to chodi, stejne jako to, ze tech druhych byva vice. Spise se berou na vedomi ti, a to je obecne lidska vlastnost, kteri se prilis neodlisuji nez ti, kteri porusuji sporadanost disidentskych kruhu. Ze takovy pristup formovani novych generaci jen napomaha, tomu se divi ti starsi vzdy znovu a znovu.

Vnejsi zasah, napr. zistna nabidka strany a vlady zrici se odpovednosti, ale ne moci by jiste cele ceske disidentske hnuti preusporadal, vcetne vztahu jednotlivych generaci. Politicti kostlivci by uhaneli, jako u Lenaua ci Erbena, jednim skokem dvacet mil a mezi mladsimi a starsimi generacemi by se otevrela propast. Spoluprace poslednich tri generaci bude proto v blizke budoucnosti patrne rozhodujici, jiste ale ne na zaklade jen vseobecne demokratickych pozadavku, tedy generaci starsich.

Zda se, ze si budou muset Cesi vymyslet pro sebe neco noveho. Neprichazi v uvahu nenavist k Rusum, ani katolicismus jako v Polsku. Ten, zda se, je dnes v Cechach prozatim z velke casti substitutem dosud nepritomnych proudu a moznosti. Dovolim si pochybovat o sancich protestantu, ti jsou radi, ze konecne nejsou v ghettu sami. Narodni nezavislost nemuze hrat podobnou ulohu jako v Pobalti. Neni ceskeho Karabachu. Ceskoslovensky rovnostarsky ajznponacky socialismus neni tak citlivy na socialni otresy. Socialni solidarita nebyla Cechum nikdy vlastni, nepocitame-li starostlivost o to, aby soused nemel o zvanec vice. Socialismus s lidskou tvari nelaka a zda se, ze ideologie lidskych prav je tak nadcasova, ze se miji s dobou. Kde brat, kdyz neni co krast? Neposlouzi snad v nouzi zivy obraz veseleho ceskeho kralovstvi?

Leckomu z vysledku cervnovych voleb 2002 zamrazilo a nekolik hodin po jejich ukonceni Zikmundovi, svatovitskemu zvonu, uprostred vyzvaneni dokonce puklo srdce. Nekteri pesimiste upozornili na osudny precedent, postihnuvsi v roce 1939 Polsko v predvecer narodni tragedie....(Pokracovani zde)

V exilovem tisku jsem se docetl o otevreni Muzea komunismu v Praze, v ulici Na Prikope. Cislo domu jsem si nezapamatoval a pri cervnove navsteve hlavniho mesta chodil od Mustku k Prasne brane tam a zpet a marne patral. Nemene neuspesne bylo listovani v publikaci Prehled kulturnich poradu v Praze - cerven 2002, stran 176 (cast "Galerie, vystavy, muzea", str.98-136). Preptal jsem se tri vytecne informovanych novinaru, rodilych Prazaku, a ani jeden nevedel. Zatelefonoval jsem Informacni sluzbe mesta Prahy a rovnez neporidil. ... (Pokracovani zde)